Rezoluce s tímto obsahem byla Valným shromážděním OSN poprvé přijata
v roce 2005. Od té doby se tento proces každoročně opakuje. Jako autor výslednérezoluce je vždy uváděno Valné shromáždění OSN, protože každá členská země může navrhovat úpravy k obsahu rezoluce, avšak tyto úpravy musí být následně Valným shromážděním schváleny.

Poznámka: Doslovný a přesnější název země je „Spojené státy Ameriky“ (United
States of America – v názvu není přídavné jméno „American“). Američané zdůrazňují
termín Amerika jako podstatné jméno a často o své zemi hovoří zkráceně buď jako o
Spojených státech (United States – U.S.), anebo jako o Americe (America). Podobně je to se Spolkovou republikou Německo (SRN/BRD), jejíž název byl dříve nevhodně
překládán jako „Německá spolková republika“ (NSR). V názvu je výraz Německo
(Deutschland), nikoli jen podřadnější přídavné jméno „Deutsch(e)“.
Spojené státy hlasují proti rezoluci od samého počátku, tedy od roku 2005. Ukrajina se až do roku 2013 vždy zdržela hlasování, avšak od roku 2014 každoročně hlasuje proti rezoluci. Tato změna v hlasování přirozeně souvisí s politickým převratem na Ukrajině v únoru 2014 a se změnou vztahů s Ruskem, ale také s návratemk ukrajinskému nacionalismu v politických a vojenských strukturách.

Ukrajinské státní struktury se od roku 2014 začaly odkazovat na svou „hrdinnou historii“ spjatou s bojem za nezávislost Ukrajiny, na což zřejmě chtěly a stále chtějí navázat. Vážným problémem však je, že tato ukrajinská historie je spojena s masovými vraždami obyvatel jiných národností a jiného vyznání a rovněž s kolaborací s nacisty. Je v pořádku, že Ukrajinci toužili po nezávislosti, ale už není v pořádku, že v rámci této nezávislosti chtěli vytvořit národnostně čistou Ukrajinu, kde obyvatelé jiných národností neměli mít místo. Pro dosažení svého cíle zvolili ty nejkrutější metody ve formě zločinů proti lidskosti. Ani jejich kolaborace s nacisty, která jim stejně k vytvoření nezávislosti nepomohla, není nijak omluvitelná. To by pak mohlo platit, že ten, kdo se spojí například s takzvaným „Islámským státem“ s cílem získat nezávislost, se nedopouští ničeho špatného. Je naprosto zvrácené, aby někdo podporoval špatné věci a obhajoval to tím, že to dělá jenom proto, že chce dosáhnout dobrou věc.

opravdu chtějí bojovat proti glorifikaci nacismu, neonacismu a dalším uvedeným
jevům, pak je zvláštní, že se vůbec našly země, které se vyslovily proti této rezoluci.
Ukrajinská vláda, která s touto rezolucí od roku 2014 nesouhlasí, to vysvětluje tím, že
v obsahu rezoluce je proruská zaujatost vůči Ukrajině. Kdyby to tak ale bylo, pak by
rezoluci muselo odmítnout více zemí než jen Ukrajina a Spojené státy. Bylo by
zajímavé zjistit, jak by Ukrajina hlasovala, kdyby se na obsahu rezoluce nepodílelo
Rusko. Pokud by opět hlasovala proti, musela by přijít s jinou výmluvou.
Američané své dlouhodobé hlasování proti rezoluci obhajují tím, že Rusové skrze tuto rezoluci chtějí legitimizovat svou dezinformační kampaň očerňující sousední národy, čímž vlastně USA od roku 2014 dokazují své provázání s Ukrajinou jako významným geografickým prostorem v soupeření s Ruskem. A zvláště bizarní je pak vysvětlení, že Nejvyšší soud USA důsledně potvrzuje ústavní právo na svobodu projevu a právo na pokojné shromažďování a sdružování, a to i ze strany zapřisáhlých nacistů, jejichž nenávist a xenofobie jsou odporné a široce opovrhované americkým lidem. Takže Američané se sice pozastavují (jenom pozastavují) nad nenávistí a xenofobií nacistů a neonacistů, ale jinak se neonacisté mohou shromažďovat a hlásat, co chtějí. To je podivný přístup k ochraně lidské společnosti.

Po zahájení ruské agrese proti Ukrajině se v českých médiích začaly objevovat články,jejichž autoři se snaží obhajovat ukrajinské ozbrojené síly proti jejich obviňování z propojení s neonacismem. Už jenom to, že se články s tímto tématem objevují, něco znamená. Znamená to, že na propojení ukrajinských sil s neonacismem asi něco bude.

A skutečně. Autoři článků nám vysvětlují, že po politickém převratu na Ukrajině
v roce 2014 se v části ozbrojených sil začaly vyskytovat neonacistické tendence, což se projevovalo i používáním nacistických symbolů (tetování na těle, symboly na výstroji apod.). Avšak novináři ve svých článcích dále uvádějí, že tato doba v ukrajinských silách je už dávno pryč. My však novinářům musíme zasvěceně sdělit, že vymýtit tento jev v novodobých ukrajinských silách není jen tak jednoduché. A tímto v žádném případě neobhajujeme ruskou agresi, která agresí už navždy zůstane, stejně tak jako agrese americké (nelegální bombardování Srbska, neoprávněná invaze do Iráku, destabilizace Libye s překročením mandátu RB OSN atd.).
Novináři také píší, že ultrapravicové skupiny či ultrapravicová mládež se sklonem
k neonacismu existuje i v Rusku. To je sice pravda, a mohli bychom přidat plno dalších zemí včetně Spojených států, jenomže tímto argumentem nemůžeme snížit existenci nacionalismu a neonacismu na Ukrajině.

Zásadní věcí přece je, jak se vlády jednotlivých zemí snaží s tímto jevem vypořádat. A o ukrajinské vládě víme, že tyto snahy jsou z její strany jen povrchní. Pokud by to s bojem proti glorifikaci nacismu a neonacismu myslela ukrajinská vláda vážně, pak by se musela oprostit od své nechvalně proslulé minulosti a dále podpořit rozebíranou rezoluci Valného shromáždění OSN, pro kterou hlasovalo 130 zemí.
A co se týče dotčené rezoluce, tak se v této souvislosti odkrývá jeden zásadní problém novinářů, kteří obhajují Ukrajinu. My neobhajujeme žádnou zemi, ale všímáme si faktů. Jenže novináři jako autoři oněch článků nedokáží skrýt svou náklonnost k ukrajinské vládě, neboť upozaďují důležitá fakta, která jsou právě v neprospěch ukrajinské vlády. V žádném článku, který obhajoval Ukrajinu proti obviňování z propojení s neonacismem, nebyla ani zmínka o tom, že Ukrajina jako jedna ze dvou popisovanou problematiku.K zemím, které se zdržely hlasování, patří členské země EU a NATO, což je celkem 35 zemí (z členských zemí NATO nepočítáme USA, které hlasovaly proti rezoluci; EU má 27 členských zemí a NATO sestává z 30 členských zemí, ale 21 zemí je členem jak
EU, tak zároveň NATO). Dále do celkového počtu 49 zemí, které se zdržely hlasování, patří zbylých 14 následujících zemí: Andora, Austrálie, Gruzie, Japonsko,
Lichtenštejnsko, Monako, Nový Zéland, Jižní Korea, Moldavsko, Samoa, San Marino,
Šalamounovy ostrovy, Švýcarsko a Tonga.

Všechny z těchto 49 zemí jsou de facto spojenci Spojených států, případně jiné
významné mocnosti, která patří k zemím, které se zdržely hlasování. Většina z těchto
zemí uznává vedoucí úlohu Spojených států ve světě, čímž svou zahraniční politiku
podřizuje politice USA. Z tohoto pohledu je nepředstavitelné, aby členské země EU a
NATO hlasovaly pro rezoluci, když věděly, že Spojené státy budou hlasovat proti. Na
druhou stranu se jednalo o rezoluci spojenou s bojem proti nacismu a neonacismu,
a tak ani výslovné hlasování proti rezoluci nebylo nejvhodnější. Proto se tyto země
raději zdržely hlasování. V tomto roce už jim ale nebude nic bránit v tom, aby po
ruské invazi na Ukrajinu hlasovaly důrazně proti této rezoluci primárně iniciované
Ruskem. Navíc se to bude od nich nyní očekávat, že budou ve všem, a hlavně v boji
proti Rusku, podporovat ukrajinskou vládu, a především prezidenta Volodymyra
Zelenského.

Ohledně hlasování o této rezoluci je zde zajímavá, ale nijak překvapivá podobnost
s jinou záležitostí. Ze 193 členských zemí OSN jen 39 z nich (plus Tchaj–wan, který není členem OSN) podporuje sankce proti Rusku. A přirozeně se převážně jedná zase o členské země EU a NATO. Evropské země vystupují hodně naivně a hlavně
pokrytecky. Když podporují a uvalují sankce proti Rusku, tak zároveň uvalují sankce
proti sobě. Mnoho lidí ale hlásá, že je to nutné, jelikož podle nich se proti agresorovi
takto postupovat musí. Jenže USA jsou také agresorem, a to několikanásobným, ale
nikdo z evropských zemí nikdy nevyžadoval, aby na ně byly uvaleny sankce, tak jaké
divadlo tady hrajeme?

Více než 150 zemí sankce nepodporuje, což je zřejmě proto, že je to pro ně
kontraproduktivní, a možná i proto, že nesouhlasí se zahraniční politikou Spojených států, které jsou těmito zeměmi považovány za většího agresora než Rusko. A to opět není podpora ani Ruska, ani USA, nýbrž naznačení omezenosti evropských zemí, které by místo své podřízenosti jednomu z agresorů měly jako jeden celek hrát vlastní vedoucí úlohu v udržování mezinárodního míru a v zachovávání rovnováhy mezi osudovými oponenty, kterými jsou právě USA a Rusko. Tito oponenti i naší vinou skrze schvalování a podporu novodobých invazí a bombardování spolu nyní soupeří prostřednictvím ozbrojeného konfliktu na Ukrajině.